Drážďany jsou plné památek. Drážďany jsou plné obchodních domů. A konečně, Drážďany jsou plné kasáren. Proto vyrážíme právě tam, protože v Drážďanech si naladíme atmosféru kapely KANONENFIEBER. Nové zářivé hvězdy, kde to tepe první světovou a na jejich posledním nosiči úřaduje kostlivec s pickelhaubnou. Přesně řečeno s „Pickelhaube“ – vojenskou přilbou, kterou poznáte podle špičatého hrotu typického pro celou jednu epochu německé armády, než jí čest a slávu sebral darebák Adolf a jeho pochybná sebranka. Tak jdeme do ulic!

Stojíme ve čtvrti Albertstadt severně od řeky Labe a vstupujeme do tzv. Arsenalu. Obrovského vojenského areálu, který už dnes neslouží původnímu účelu, ale skvěle se hodí k provozování muzea. Něčeho podobného jako máme v Čechách v Praze na Vítkově, ale mnohem mnohem lepšího. Stavební gigant je dnes protnutý ultramoderní vestavbou, skleněným trojúhelníkem, který starému baráku dává sexy fluidum moderní doby, přitom ale ctí dávnou tradici. Za mě skvělá věc.

Uvnitř máme čtyři patra muzea. Začíná se od středověku, rychle přechází k Napoleonovi a do 19. století, kde se to začíná hemžit pickelhaubnami. Kostitřas z obalů KANONENFIEBER poprvé zacvaká zubama a prohlížíme první modely: přehlídkové pickelhaubny zdobené zlatými barvami, doplněné textilními chocholy nebo zakončené na špičce kulovými objekty, jak je používala tehdejší policie. V jedné vitríně celý výřad pickelhauben, kam se oko podívá, a mezi nimi helma s totenkopfem na čele. Předzvěst pozdějších temných věcí? Výraz oddanosti vlasti až do složení vlastních kostí? Inspirace pro metalové umělce? Možná od všeho trošku. K našim tématům „Mlýnku na maso“ nebo „Prvotní katastrofy“ každopádně jak dělaná.

Pokračujeme dál a jsme v oddělení Velké války. Pickelhaubny jsou tu ve vitrínách vyleštěné jako všude jinde. To, že byly v reálu postříkány krví, utopené v bahně nebo objevené zrezivělé až o dekády později, si snadno domyslíme. Dokonce existovala pickelhaubna potažená hnědou látkou, aby byla v terénu méně viditelná a nesloužila jako terč nepřátelským vojákům. Na obrazech s německými důstojníky, generály a šlechtici jsou ovšem samozřejmě v plném lesku. Na koukání pěkné, v reálu ale rozhodně přinášely víc neštěstí než přehlídkové parády. Přesně jako je to ve světě KANONENFIEBER.

Muzeum německé armády je tak na půl dne, a když se vymotáme ven, chceme cokoli jiného, než další expozice. Takže dnešní výlet utneme? Ale kdeže! Vyrážíme do města – dáme někde pivo, prohrabeme v kšeftech cédéčka, a budeme pozorovat, co po cestě potkáme. V Drážďanech to logicky budou památky a na nich – pickelhaubny! Jedna v naprostém centru dění. Stojíme na náměstí Theaterplatz, kde na jedné straně trůní galerie Zwinger (neptejte se na počet světoznámých obrazů), na druhé Semperova opera (neptejte se na ceny vstupenek) a na třetí královský palác s dvorním kostelem (neptejte se na počet svatých kolem střechy). Uprostřed toho všeho jezdecká socha saského krále, pod ní podstavec a v jeho rozích soubory postav. Umělci, měšťanstvo … a vojáci v pickelhaubnách! Kolik se asi před 130 lety ve městě nacházelo takových helem? Hodně. V Drážďanech obzvláště.

O pár desítek metrů dál. Ulice Augustusstraße a dlouhá zeď celá pokrytá historickými figurami. Přes 100 metrů na délku je na dlaždicích vymalován průvod, takzvaný Fürstenzug, kde jedna za druhou defilují historické postavy reprezentující vývoj Drážďan. Od nejistého dávnověku, přes renesanci a baroko, až po goetheovský romantismus a nástup moderní doby. V sekci 19. století … opět pickelhaubny! Na hlavách naleštěných hodnostářů, kteří se nosili v parádních uniformách, a když začala nějaká válka, hnus za ně odnesli jiní. Protože kostitřas z obalů KANONENFIEBER v mlýnku na maso nelikviduje potentáty, ale vždycky ty dole. Moment, není vlastně onen „válečný Eddie“ z obalů kapely sám dotyčný vládce? Není to on, kdo si hraje s osudy, máchnutím ruky likviduje životy a staví přehrady hektolitrů slz? Možná je to on. Kdo taky jiný?

Můžeme chodit po saské metropoli dál a stoprocentně narazíme na další vyobrazení helem se špičatým hrotem. Na hřbitovech, kde chtěli pozůstalí uctít své otce a syny. V muzeích, kde se vypráví o dějinách města a časech vymknutých z kloubů. V expozici lidového umění, kde mají vojáka s pickelhaubnou jako louskáček ořechů. Nebo na procházce centrem, kde vám bude průvodcem chlapík v parádní uniformě s hrotem na helmě. My teď ale zamíříme do slavné Prager Strasse, ulice, která vede z centra města na hlavní nádraží. Nejdříve to byla „štráse“ plná výstavných objektů. Pak se z ní v únoru 1945 stala hromada trosek. O deset let později tam nebylo nic, jen truchlivá pláň. V té se za Východního Německa usadily paneláky, obchoďáky a z ulice se stala výkladní skříň socialismu. A nakonec, v naší době, na Prager Strasse vyrostl jeden nový nákupní ráj vedle druhého, samá slavná značka, a dneska je tu nejhustší kumulace penězolapů v celém Německu. Pozor, mezi nimi tři řetězce, kde se můžete hrabat muzikou a pořídit si tu třeba novou fascinující a neotřelou nahrávku s divokými barvami a kostitřasem za „volantem smrti“. Jasně, KANONENFIEBER. Že je to dobrá hudba, to už víme. A co všechno symbolizuje ta helma se špičatým vrškem, o tom můžeme přemýšlet po cestě zpátky z výletu domů…